Ruku na srdce

Je čas přiznat si jednu věc. Dokážu někdy zapomenout? Přestane se mi někdy před očima objevovat jeho tvář je to takový zvláštní pocit, když člověk někoho ztratí, jakoby se v něm otevřela nekonečná propast. Nebe ztrácí svoji modř, stromy už nejsou zelené, barvy se objevují jen ve vlastní touze po něm. Po jeho hlasu, třpytu jeho očí... A člověk má pořád pocit, jako by mu lítaly letadla v břiše, v každý svojí slze vidí odraz svojí lásky, která už teď možná ani tou není, protože už jen bolí... Říká se, že každý, kdo nás opustí, zanechá kousek sebe v nás a my zas v něm, a pak nás bolí ta prázdnota, jak nám ten kousek sebe chybí. Ale ten cizí, taky tu není jen tak. Každou vteřinu se nám připomíná, vidíme ho všude. V každým člověku, co přejde přes ulici, na dně dopité sklenice vína, které měl tak rád, v nočním tichu, světle lamp, tmě ulice... Jakoby se všechny vzpomínky, co časem ztrácíme, zrcadlením vracely zpátky, stačí jedna písnička z rádia, aby se srdce divoce rozbušelo a naše rádoby pohoda se snad už po tisící zhroutí v pláč. Člověk by chtěl být svobodný, utéct od toho, ale svoboda se mění v samotu, která by zmizela snad jen v tom vytouženém objetí, kde by se svět konečně přestal hroutit a vybuchovat zevnitř.
Tak ruku na srdce, jde zapomenout, zmizí to někdy?
Možná když člověk dovolí bolesti ho pohltit, aby se jednoho dne probudil a zjistil, že je pryč. Možná jediný způsob, jak se zbavit strachu, je ho prožít. Možná totiž nejde úplně zapomenout. Zjistíme, že z nás ten kousek někoho jinýho nikdy úplně nezmizí, jen bude časem dost hluboko, abychom mohli jít dál. Proto nesmíme ztrácet naději, že se všechno pomalu spraví a jednoho dne se zas rozední...